Jaké závislosti jsou prospěšné?

Závislost není věc. Je to způsob regulace

Současná psychologie se shoduje v zásadním posunu: závislost není primárně o objektu, ale o funkci. Alkohol, práce, mobil nebo jídlo jsou jen prostředky. Podstatné je, jakou roli hrají v regulaci emocí.

Neurověda dlouhodobě ukazuje, že dopaminový systém nefunguje jako jednoduchý „spínač radosti“. Je to systém učení a motivace. Reaguje především na očekávání odměny a na úlevu od napětí. Pokud nějaké chování opakovaně snižuje stres nebo přináší pocit kontroly, mozek si jej uloží jako efektivní strategii. A efektivita je pro mozek silnější argument než morálka.

Z tohoto pohledu je závislost adaptací na dlouhodobý tlak. Vzniká tam, kde chybí jiné způsoby regulace. Je to zkratka – a jako každá zkratka funguje rychleji než objížďka.

Otázka tedy nezní, zda je návyk dobrý či špatný. Otázka zní: co stabilizuje?

Alkohol: když je úleva statisticky drahá

U alkoholu máme robustní data. WHO dlouhodobě uvádí, že alkohol je spojen přibližně s 2,6–3 miliony úmrtí ročně, tedy kolem 4–5 % všech úmrtí na světě. Odhadem stovky milionů lidí žijí s poruchou užívání alkoholu. To jsou čísla, která nelze relativizovat.

Současně je ale pravda, že většina lidí alkohol používá právě jako regulátor napětí. Krátkodobě snižuje úzkost a zvyšuje pocit sociální uvolněnosti. Mechanismus je dobře popsaný – ovlivňuje GABAergní a dopaminergní systém, což vede k subjektivnímu pocitu klidu.

Problém je, že stejný mechanismus vytváří toleranci a postupně zvyšuje potřebnou dávku. Úleva se stává podmínkou. To, co začalo jako pomocník, se mění ve správce nálady.

Je tedy alkohol „užitečný“? Krátkodobě ano. Dlouhodobě je cena statisticky i zdravotně vysoká. A právě rozdíl mezi horizontem týdnů a horizontem let je klíčový.

Práce: závislost, která získává ocenění

Workaholismus je fascinující příklad „dobře maskované“ závislosti. Meta-analýzy ukazují, že 8–15 % pracující populace vykazuje znaky kompulzivní práce – tedy vnitřní tlak pracovat, i když to není nutné.

Na rozdíl od alkoholu zde často nedochází k okamžité destrukci. Naopak – společnost takové chování oceňuje. Výkon, dostupnost, spolehlivost. Jenže výzkumy současně spojují workaholismus s vyšší mírou vyhoření, poruch spánku, úzkosti a depresivních symptomů.

Rozhodující není počet hodin, ale funkce. Pokud práce slouží primárně k potvrzení vlastní hodnoty nebo k potlačení nejistoty, stává se regulační strategií. A regulační strategie, která nemá alternativu, je zranitelná.

Paradox spočívá v tom, že workaholik často vypadá jako ideální zaměstnanec. Jenže z hlediska psychického zdraví může být jeho výkon podobný běhu na běžeckém pásu – rychlý, vyčerpávající a bez skutečného posunu.

Je tato závislost dobrá? Pro organizaci někdy ano. Pro jednotlivce dlouhodobě spíše ne.

Digitální svět: variabilní odměna v kapse

Porucha hraní her má podle mezinárodních studií prevalenci zhruba 1–3 %. To nejsou masová čísla. Současně však výzkumy problematického užívání smartphonu ukazují, že významná část populace zažívá narušení spánku, koncentrace nebo vztahů.

Digitální prostředí využívá princip variabilní odměny, známý z behaviorální psychologie. Nepředvídatelné podněty – notifikace, nové zprávy, lajky – posilují chování silněji než odměna pravidelná. Mozek reaguje na očekávání. Každé pípnutí je malá možnost.

Krátkodobě digitální únik snižuje nudu a napětí. Dlouhodobě může oslabovat schopnost hluboké koncentrace a toleranci k tichu. A právě ticho je dnes často nejméně trénovanou dovedností.

Technologie sama o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy se stane hlavním nástrojem regulace nepříjemných emocí.

Jídlo a nakupování: dopamin na splátky

Výzkumy využívající Yale Food Addiction Scale ukazují, že 15–20 % lidí vykazuje rysy ztráty kontroly ve vztahu k jídlu. Nejde o oficiální diagnózu, ale o vzorec chování, který připomíná závislostní mechanismy.

Jídlo je biologicky silný regulátor. Od dětství je spojeno s bezpečím a uklidněním. Pokud dospělý člověk používá jídlo primárně k regulaci emocí, nejde o slabou vůli. Jde o naučený model.

Podobně kompulzivní nakupování – s prevalencí kolem 5 % dospělé populace – poskytuje anticipační radost. Neurovědné studie ukazují, že fáze očekávání aktivuje odměnové systémy silněji než samotné vlastnictví. Balíček je méně důležitý než představa balíčku.

Oba mechanismy mohou krátkodobě stabilizovat. Dlouhodobě však mohou zvyšovat úzkost, dluhy nebo zdravotní komplikace. Úleva je rychlá, důsledky pomalé.

Existuje „zdravá“ závislost?

Z klinického hlediska je podstatná míra kontroly, funkční dopad a flexibilita. Pokud je chování vědomé, přerušitelné a není jediným zdrojem úlevy, mluvíme spíše o silném návyku než o závislosti.

Například pravidelné cvičení může vykazovat návykové prvky – zvýšenou potřebu, zlepšení nálady díky endorfinům, strukturování dne. Dokud však nezpůsobuje zranění, sociální izolaci nebo úzkost při vynechání, funguje adaptivně.

Rozdíl tedy neleží v intenzitě, ale v rigiditě. Zdraví potřebuje flexibilitu. Závislost je opakem flexibility.

Posun od „co“ k „proč“

Nejpřesnější otázka nezní: Na čem jsem závislý?

• Přesnější je: Jakou úlevu mi to přináší?
• Je to pocit kompetence?
• Ticho v hlavě?
• Krátká kontrola nad chaosem?

Výzkum regulace emocí ukazuje, že strategie založené na vědomém přehodnocení situace (reappraisal) jsou dlouhodobě adaptivnější než potlačování nebo únik. Pokud však člověk nemá k dispozici jiné nástroje, mozek sáhne po tom, co funguje.

A fungující věci se opakují.

Závěrem: Funkčnost není totéž co zdraví

Některé závislostní vzorce jsou v určité fázi života skutečně užitečné. Pomohou přežít tlak, zvládnout náročné období, podat výkon. Problém nezačíná jejich existencí, ale jejich neviditelností.

Moderní závislost často nevypadá jako rozpad. Vypadá jako stabilní, produktivní život bez prostoru pro odpočinek, nejistotu a obyčejné bytí. A rozdíl mezi pomocníkem a vládcem je tenký.

Možná tedy nejde o to odstranit všechny silné návyky. Spíše o to, aby nebyly jedinou cestou k úlevě. Protože svoboda nezačíná absencí návyku, ale možností volby.