Malé radosti jako systém, ne jako náhoda

Proč to celé stojí za pozornost

V některých známých výzkumných rámcích se objevuje jednoduchá a trochu provokativní myšlenka: velkou část našeho prožívání štěstí neovlivníme. Něco je dáno naším nastavením a temperamentem, něco tím, v jakých podmínkách žijeme. Ale existuje část, která je opravdu „naše“ – to, co děláme každý den, jak zacházíme s pozorností, jak si nastavujeme rytmus, jak obnovujeme energii a jak se vracíme do kontaktu se sebou i s druhými. A právě sem patří malé radosti. Ne jako dekorace života, ale jako jeho údržba.

Když malé radosti zmizí, život se zprvu nezhroutí. Jen začne být sušší. Člověk dál funguje, dokonce může podávat výkon, ale postupně se vytrácí pocit živosti. A to je přesně chvíle, kdy lidé často řeknou: „Nevím, co mi je, ale není mi dobře.“ Malé radosti jsou jeden z nejjednodušších způsobů, jak tomu předejít, protože pracují s tím, co je v průběhu dne nejvíc ohrožené: pozornost, regenerace a vnitřní prostor.

Aby to nebyla mlha, dává smysl vzít si rámec, který se v psychologii wellbeingu používá velmi prakticky: malé radosti a mikro-obnovy přicházejí typicky ze čtyř zdrojů. Ty zdroje nejsou „lepší“ nebo „horší“. Každý dělá něco jiného a dohromady tvoří celek.

První zdroj je smyslový, hedonický. To jsou okamžiky, kdy se svět zmenší na vjem a člověk se vrátí do přítomnosti. Vůně kávy, teplo hrnku, dobré sousto, světlo v místnosti, sprcha, čerstvý vzduch. Tyhle radosti jsou rychlé a účinné, protože okamžitě přepínají mozek z režimu výkonu do režimu vnímání. Neřeší život, ale opravují jeho rozladění.

Druhý zdroj je restorativní, obnovující. To je prázdno, pauza, ticho, chvíle bez informací, bez telefonu, bez tlaku. Je to zvláštní kategorie, protože nevypadá jako radost. Vypadá jako nic. Jenže právě „nic“ je často to, co nejvíc chybí, když je člověk zahlcený. Restorativní radosti snižují napětí, obnovují pozornost a zmenšují pocit zahlcení. Je to, jako když necháte vychladnout motor. Ne proto, že by byl špatný, ale proto, že jede dlouho bez přestávky.

Třetí zdroj je sociální. Jsou to drobné interakce, které nejsou velkou událostí, ale mají velký efekt. Krátký rozhovor, sdílený smích, upřímný pozdrav, pocit, že s někým jste na jedné lodi. Lidský mozek je nastavený na vztahy a kontakt. Když zmizí, roste únava i podrážděnost. Sociální drobnosti jsou často nejrychlejší korekce nálady, protože snižují izolaci a vrací pocit sounáležitosti.

Čtvrtý zdroj je eudaimonický. Je to oblast smyslu, růstu, otisku a perspektivy. Patří sem tvoření, i kdyby šlo o maličkost, a také nadhled. Tvoření vrací člověku pocit kompetence a živosti, protože něco vzniká díky němu. Nadhled zase vrací svobodu, protože člověk přestane být zajatcem jedné interpretace situace. V této oblasti se rodí radosti, které nejsou „příjemné“ v klasickém slova smyslu, ale jsou hluboce stabilizující.

Když si vezmete Vašich šest kategorií, tak to do těchto čtyř zdrojů sedí bez násilí. Smyslové vnímání patří do smyslové oblasti. Prázdno patří do obnovy. Vztahy do sociálního zdroje. Tvoření a nadhled do eudaimonické oblasti. A rituály jsou šikovná kategorie, která se může opírat o dvě roviny: někdy jsou smyslové (příjemné), jindy obnovující (stabilizační). To není chyba, to je jejich síla.

Největší omyl je čekat, že malé radosti přijdou samy, až bude hotovo. Nepřijdou. Dnešní den je příliš hlučný a příliš snadno se zaplní.

1. Proto je první pravidlo jednoduché: malé radosti se plánují stejně jako povinnosti, jen jsou krátké. Když si do dne nedáte dvě až čtyři krátké mikro-pauzy, pravděpodobně se nestanou, nebo se stanou až tehdy, kdy už nemají sílu něco zlepšit.
2. Druhé pravidlo je, že malé radosti musí být jednoduché a opakovatelné. Jakmile vyžadují přípravu, čas nebo ideální podmínky, přestanou být spolehlivé. Je užitečné mít několik „nouzových“ radostí, které fungují téměř kdekoli. To je důležité hlavně v pracovních dnech, kdy se nedá spoléhat na ideální scénář.
3. Třetí pravidlo je, že obnova musí probíhat během dne, ne až po něm. V praxi to znamená počítat s tím, že každé dvě až tři hodiny potřebuje mozek krátký restart. Je to podobné jako s vodou. Když se napijete až večer, nepomůže Vám to celé odpoledne. Mikrodávky dělají rozdíl.
4. Čtvrté pravidlo je, že malá radost funguje jen tehdy, když u ní opravdu jste. Pokud je to káva s e-maily, je to spíš podpůrná látka než radost. Stačí krátká změna pozornosti, deset vteřin, kdy se vědomě vrátíte k vjemu nebo k tichu. Účinek se tím násobí.
5. Páté pravidlo je vyváženost. Když si člověk dopřává jen smyslové radosti, bude to příjemné, ale brzo to vyčpí. Když si dopřává jen pauzy, možná se zklidní, ale může se cítit odpojený. Když má jen vztahy, může to být hezké, ale bez prostoru pro sebe se unaví. A když má jen smysl a tvoření, může být přetížený v hlavě. Proto má cenu mít během dne alespoň malý dotek všech čtyř zdrojů: něco pro smysly, něco pro pauzu, něco pro vztah a něco pro smysl či perspektivu.
6. A konečně šesté pravidlo, které je možná nejpraktičtější: začátky a konce dne jsou citlivé. Jedna drobná příjemná věc ráno a jedna drobná uklidňující věc večer často změní tón celého dne víc než velké zásahy uprostřed. Je to jednoduché, ale překvapivě silné.

Malé radosti nejsou „něco navíc“. Jsou to krátké obnovy, které udržují pozornost, energii a vnitřní stabilitu. Pokud je necháte náhodě, budete je mít jen tehdy, když je život lehký. Pokud z nich uděláte systém, budete je mít i tehdy, když je život těžký, a právě tehdy mají největší smysl.

Nejlepší operativní pravidlo zní: každý den si vědomě sáhnout na všechny čtyři zdroje, i kdyby to mělo být v miniaturní dávce. Smysly, pauza, vztah, smysl. Když tohle funguje, den není dokonalý, ale je obyvatelný. A to je pro běžný život mnohem důležitější než velké věty o štěstí.