Nejsem trochu mimo? Jak na sebereflexi
Představte si, že jste na výletě v horách, ale ztratili jste mapu i signál. Stojíte na křižovatce několika pěšin. Jedna vede strmě vzhůru, jiná je příjemně rovná, další se ztrácí v mlze. Co uděláte? Pokud máte kompas, snadno se zorientujete. Pokud ne – zvolíte cestu podle nálady, náhody nebo ostatních. Sebereflexe je právě takový kompas pro naše každodenní i celoživotní rozhodování. Nevede vás nutně k tomu nejlehčímu, ale k tomu, co dává směr a smysl.
Žít bez sebereflexe znamená nechat se unášet proudem okolností. Kdo se ale chce učit, růst a zvládat život s grácií, musí čas od času vytáhnout pomyslný kompas a otočit ho k sobě. V tomhle článku vám ukážu čtyři základní směry, které vám pomohou lépe se zorientovat: myšlení, emoce, chování a vztahy. A hlavně – jak s nimi prakticky pracovat.
Když vám myšlenky podráží nohy
Jedním z nejzáludnějších sabotáží růstu je vnitřní hlas, který šeptá: „Tohle nedám. Na to jsem starý. Nejsem ten typ.“ Tenhle hlas zní často logicky. Jenže není pravdivý – je zapsaný ve starých programech, které jsme převzali od rodičů, učitelů nebo z dob, kdy jsme se báli selhání víc než nudy.
Jedna žena mi vyprávěla, že vždycky toužila psát, ale nikdy nezačala. Když jsme šli hlouběji, ukázalo se, že ve čtvrté třídě dostala poznámku: „Příliš fantazíruje.“ A od té doby si nesla pocit, že její nápady nejsou dost „dospělé“. V dospělosti pak říkala: „Nemám co říct.“
Sebereflexe je tu od toho, aby tyhle myšlenkové stereotypy rozkryla. Místo „nemám co říct“ můžete začít zkoumat: „Kde jsem se tohle naučila? A co když to není pravda?“
Nejde o pozitivní afirmace na zrcadlo. Jde o proměnu myšlení, která otevírá nové možnosti. Mozek totiž naštěstí nezestárne – jen se někdy unaví opakováním stejných vzorců.
Emoce nejsou slabost. Jsou radar.
Znáte to: něco se stane, a vy reagujete „nepřiměřeně“. Výbuch, mlčení, vyčerpání. Často si až zpětně uvědomíme, že za tím nebyla situace samotná, ale hlubší emoční spouštěč.
Muž, který celý život fungoval jako „ten silný“, dostal kritiku na pracovní prezentaci. Ne že by mu to zkazilo den – mávl nad tím rukou. Jenže doma se pustil do manželky kvůli úplné maličkosti. Až při hlubší reflexi mu došlo, že se necítil neschopný jako odborník, ale jako člověk, který měl „vždy všechno zvládnout“. A kritika mu narušila obraz sebe sama.
Emoce nelze „vypnout“. Ale lze je přečíst. Při sebereflexi se ptejte: Co se ve mně skutečně odehrálo? Co bylo pod prvním impulsem?
Jedna otázka, kterou si můžete položit každý týden: Jaká moje emoční reakce byla tento týden nejsilnější – a co ji ve skutečnosti způsobilo? A hlavně – co bych potřeboval, abych v podobné situaci příště zareagoval jinak?
Záměr je hezký. Ale co děláte opravdu?
Kolikrát jste si něco naplánovali – a pak to vyšumělo? Každý den deset minut meditace. Každý týden čtení jedné kapitoly z knihy. Každý měsíc nový projekt. Realita? Někdy i nula.
To není lenost. Často jde jen o to, že jsme náš záměr nezasadili do správného kontextu. Chcete začít cvičit, ale naplánujete to na večer – kdy jste unavení, hladoví nebo přehlcení. V tu chvíli i gauč vyhrává.
Praktická sebereflexe se neptá: Proč to nezvládám? Ale: Co konkrétně mi brání, a co mohu změnit v podmínkách?
Znám ženu, která se marně snažila každý den učit anglicky. Až když si uvědomila, že její návyk je postavený na představě „až budu mít klid“, změnila taktiku. Začala poslouchat audioknihy v angličtině cestou autem. A najednou to šlo.
Sebereflexe tu funguje jako detektiv. Pomáhá najít, proč to, co chceme, neděláme – a co můžeme upravit, aby to šlo.
Ve vztazích se učíme nejvíc – a nejbolestivěji
Nikdo nás nedrží tak upřímně před zrcadlem jako druzí. Ale většina lidí raději zrcadlo rozbije, než aby do něj nahlédla.
Představte si týmovou poradu, kde vznikne konflikt. Někdo nesouhlasí s vaším návrhem, vy přitvrdíte, on se uzavře. A výsledek? Nic se nevyřeší, jen přibude napětí. Můžete si říct: „On je nemožný.“ Nebo se můžete zastavit a říct: „Jaký signál jsem vyslal?“
Jedna věta, která často všechno otočí: Co se ve mně muselo stát, že jsem reagoval právě takto?
Sebereflexe ve vztazích není o vině. Je o zodpovědnosti za to, jak působím na druhé. Nejde o to, abyste se změnili podle všech, ale abyste pochopili, kdy jste efektivní – a kdy jen hrajete „bitvu o pravdu“, která vám škodí.
Tak co s tím? Kompas do kapsy, ne do šuplíku
Tyto čtyři dimenze – myšlení, emoce, chování, vztahy – nejsou jen akademické kategorie. Jsou jako čtyři světové strany vašeho života. Každá z nich vám ukáže jinou cestu, jiný úhel. A když se budete pravidelně ptát:
Kde se to ve mně bere? Co mě skutečně táhne zpátky? Proč to, co chci, nedělám? Co moje jednání říká druhým?
…pak se přestáváte jen učit a začínáte růst. Každá chyba, každá emoční bouře, každý neúspěšný plán nebo konflikt se stává příležitostí k lepšímu já. A to je, upřímně, ta nejlepší forma celoživotního vzdělávání, jakou si můžete přát.
- https://hbr.org/2020/11/what-self-awareness-really-is-and-how-to-cultivate-it
- https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6079061/
- https://positivepsychology.com/self-reflection/
- https://www.apa.org/news/press/releases/stress/2020/self-reflection
- https://www.mckinsey.com/capabilities/people-and-organizational-performance/our-insights/returning-to-resilience-the-impact-of-self-reflection-on-leadership

