Kde a kdy selhává intuice?

Kdy se intuice vypíná

Všimněte si, co se stane ve chvíli, kdy máte udělat rozhodnutí, které budete muset obhajovat. Ne sami před sebou, ale před ostatními. Na poradě, před klientem, doma před partnerem. V ten moment se ve Vás něco přepne. Otázka nezní „je to správné“, ale „jak to vysvětlím“.

Tohle přepnutí je dobře popsané i ve výzkumech rozhodování. Daniel Kahneman mluví o rychlém a pomalém systému myšlení. Intuice patří do toho rychlého. Funguje automaticky, bez námahy, na základě zkušeností. Jenže jakmile se objeví tlak na zdůvodnění, nastupuje pomalý systém. Analýza. Argumenty. Obrana. A intuice se stáhne do pozadí. Ne proto, že by zmizela. Ale protože v tomhle režimu nemá co říct.

Proč ji máme „jen někde“

Zkuste si vzpomenout na situaci, kdy jste si řekli: „Já to věděl.“ Často to bývá po čase. Po špatně zvolené spolupráci. Po přijetí nabídky, která „dávala smysl“, ale necítili jste se u ní dobře. Intuice tam byla. Jen jste ji přeslechli.

A teď jiný příklad. Jdete si koupit byt. Všechno sedí. Lokalita, cena, dispozice. Realitní makléř mluví plynule. A přesto se Vám sevře žaludek. Nedokážete říct proč. Jen cítíte, že něco nesedí. Pokud máte prostor a klid, často odejdete. Pokud spěcháte a víte, že rozhodnutí budete muset obhájit, většinou zůstanete. Rozdíl není v intuici. Rozdíl je v tlaku.

Intuice není odpověď, ale brzda

Další omyl je čekat od intuice jasné řešení. Intuice většinou neříká „udělej tohle“. Spíš šeptá „pozor“. Je to brzda, ne volant. A brzda se špatně obhajuje.

Říct „něco mi na tom nesedí“ je v běžném provozu skoro nepřijatelné. Nezní to profesionálně. Nezní to kompetentně. A tak se lidé naučí tuhle větu neříkat ani sami sobě. Přeskočí ji a jdou rovnou k argumentům.

Výsledek je paradoxní. Rozhodnutí jsou racionální, ale lidé se v nich necítí dobře. A často až zpětně zjistí, že ten první tichý signál byl přesný.

Jak to vypadá v běžném životě

 Vztahy jsou na tohle ideální laboratoř. Kolikrát jste si řekli, že „to přece dává smysl“, a přesto jste byli dlouhodobě unavení, podráždění, bez chuti. Intuice Vám neříkala, že je to špatně. Jen Vám dávala signály. Tělem, náladou, neklidem.

Podobně v práci. Lidé často popisují, že změnu cítí dlouho dopředu. Ztrátu smyslu, vnitřní odpor, únavu. Ale zůstávají, protože všechno ostatní je v pořádku. Dokud tělo nebo situace neřekne stop za ně. To nejsou slabiny. To je intuice, která mluví jazykem, na který nejsme zvyklí reagovat.

Co se ukazuje v klidu (ale i v mentoringu)

V mentoringu se ukazuje jedna důležitá věc. Jakmile vytvoříte prostředí, kde člověk nemusí mít odpověď hned, intuice se začne objevovat přirozeně. Ne dramaticky. Spíš nenápadně.

Lidé začnou říkat věty, které si dřív nedovolili. „Nevím proč, ale tohle mi bere energii.“ „Nedokážu to vysvětlit, ale tady bych si měl dát pozor.“ A často právě tyhle věty posunou rozhovor dál než hodina racionální analýzy. Intuice se neaktivuje technikou. Aktivuje se bezpečím.

Co si z toho odnést

Pokud máte pocit, že intuici ztrácíte, pravděpodobně ji neztrácíte. Spíš jste se naučili ji nepoužívat tam, kde by byla nepohodlná. A to je pochopitelné. Jen to má následky.

Intuice není jistá. Nikdy nebyla. Ale je přesná v tom, že ukazuje hranice. A pokud ji ignorujeme dlouhodobě, neuděláme lepší rozhodnutí. Jen si k nim později budeme muset najít vysvětlení. Lehkost v rozhodování často nevzniká z lepších argumentů, ale z toho, že si dovolíme vzít vážně i to, co zatím neumíme pojmenovat. A právě tam intuice dává největší smysl.

Zajímavé…

• Přirozené rozhodování expertů v reálném světě, typicky pod časem a nejistotou. Experti (například velitelé hasičů) často neporovnávají varianty, ale rozpoznávají situaci jako podobnou něčemu dřívějšímu a „simulují“ první rozumnou možnost. To je intuice jako rychlá detekce vzorce, která ale stojí na tisících hodin zkušenosti, ne na magii. Gary Klein to popsal jako tzv. recognition-primed decision model:
• Tenké řezy, tedy velmi rychlé úsudky z minima informací. Ambady a Rosenthal ukázali, že lidé dokážou z krátkých úryvků neverbálního chování docela spolehlivě odhadovat některé výsledky (v jejich studiích například hodnocení vyučujících) a že tyto úsudky korelují s „delšími“ a detailnějšími hodnoceními. Není to argument, že intuice je vždy správná, ale že mozek umí z malých signálů rychle extrahovat vzorec, někdy překvapivě přesně.
• Dual-process rámec, populárně „rychlé a pomalé myšlení“. Pointa pro intuici je, že část úsudků vzniká rychle, automaticky, asociativně a bez vědomého úsilí, zatímco jiná část je pomalá, analytická a kontrolovaná. Tenhle rámec je už dnes obrovsky rozpracovaný a slouží jako kostra pro spoustu studií o heuristikách, zkresleních i tom, kdy intuici věřit a kdy ji
• Střeva, jako druhý mozek: enterický nervový systém je rozsáhlá nervová síť ve stěně trávicí trubice a komunikuje s centrálním nervovým systémem, mimo jiné přes bloudivý nerv; v odborné literatuře se běžně uvádí řádově stovky milionů neuronů v enterickém systému (čísla se liší podle metod a definic). To není důkaz „intuice ve střevech“, ale solidní biologické vysvětlení, proč se rozhodovací stres a emoce tak často projeví tělesně a proč „pocit v břiše“ není jen metafora.
• Intuice není automaticky „lepší“ ani „horší“ než analýza. To se často plete… V literatuře se opakovaně ukazuje, že intuice bývá silná tam, kde existují stabilní vzorce a kde člověk získal relevantní praxi, zatímco v chaotických nebo málo predikovatelných doménách může být intuice systematicky mimo. Tohle je velmi střízlivě shrnuto v debatě o tom, kdy expertům intuice funguje a kdy je klame, například v souvislosti s predikovatelností prostředí a kvalitou zpětné vazby.