Komu pomáhá, když někomu pomáhám?

Ale je rozdíl mezi tím, co pomoc znamená a co pomoc způsobí. Mezi záměrem a dopadem. Pomoc není jen laskavost – je to zásah do situace, vztahu, rozložení odpovědnosti. V určité chvíli přebíráme roli, kterou do té doby měl nést někdo jiný. Někdy je to úleva. Někdy ochrana. A někdy nevědomé přetvoření vztahu, které nese důsledky, jaké jsme vůbec nezamýšleli.

Pomoc totiž nikdy není čistě technická akce. Vždy s sebou nese vztahový význam, a ten se mění podle toho, v jakém prostoru se odehrává. Jiné je to v blízkém vztahu, jiné v roli (například pracovní), a ještě jiné ve společenské rovině. Když to nerozlišujeme, můžeme snadno sklouznout do pomoci, která místo řešení vytváří závislost, napětí, nebo dokonce chaos.

Proto má smysl neptat se jen „pomáhám dost, správně, včas?“, ale v jakém kontextu se právě nacházím – a co tím svým zásahem vlastně vytvářím nebo ruším?

---

Pomoc jako zásah do vztahu

V osobních a blízkých vztazích – mezi partnery, rodiči a dětmi, přáteli, sourozenci – má pomoc silný emocionální náboj. Je v ní přirozená sounáležitost, někdy láska, někdy loajalita, někdy jen zvyk. Pomáháme těm, které máme rádi, protože je chceme podržet. A právě tím může být naše pomoc silně účinná – i silně nebezpečná.

V této rovině totiž pomoc zasahuje nejen do situace, ale i do identity. Pokud se opakuje, může pozvolna přetvářet vztah. Ten, kdo pomáhá, začíná nést větší podíl odpovědnosti. A ten, komu je pomáháno, se naopak odpovědnosti zbavuje – ne nutně vědomě, ale jako přirozenou součást nové dynamiky.

Typickým příkladem je rodič, který svému dítěti opakovaně vozí do školy zapomenutou svačinu. Z hlediska okamžiku to dává smysl – dítě je nakrmeno, je po problému. Ale z hlediska dlouhodobé dynamiky vztahu se stane něco důležitého: dítě pochopí, že zapomenout je možné, protože následky za něj stejně ponese někdo jiný. Neučíme ho tedy zodpovědnosti, ale spoléhání.

To samé se může dít mezi dospělými. Když partner dělá za druhého rozhodnutí, když kamarádka opakovaně „zachraňuje“ druhou z problémů, když za dospělé dítě někdo trvale platí nájem. Každý z těchto kroků může být projevem lásky – a zároveň budovat nerovnováhu, ve které si jeden zvyká rozhodovat, a druhý odevzdává kompetenci.

Pomoc v této rovině může být také způsob, jak se vyhnout pravdě. Místo toho, abychom s někým otevřeně promluvili o tom, co nás trápí, raději mu „pomáháme“. Místo hranice nabídneme službu. Místo nepříjemného rozhovoru nákup, odvoz, radu, organizaci. Na první pohled zmizí napětí – ale zůstane nepojmenovaný problém, který jen mění podobu.

---

Pomoc jako součást role

Jinou logiku má pomoc, kterou nabízíme ve chvíli, kdy jsme v nějaké roli. Jako vedoucí, kolegyně, učitelka, lékařka, terapeutka, průvodkyně, rodič vůči dospělému dítěti. V této rovině už nejde o vztah jako takový, ale o strukturu: pomoc má svá pravidla, rámec, časové a kompetenční omezení.

Smyslem není převzít zodpovědnost, ale podpořit druhého, aby si svou zodpovědnost mohl nést sám. Pokud tuto rovinu nerozlišujeme, hrozí buď „záchranářství“, kdy pomáháme víc, než je zdrávo, nebo naopak vyprázdněná formalita, kdy se za pomoc vydává pouhé odškrtnutí úkolu.

V roli učitele například nejde o to, dělat za studenta práci, ale pomoci mu najít cestu, jak ji zvládnout. V roli terapeuta nejde o to, nabídnout rady, ale umožnit porozumění. V roli šéfa nejde o to, zachraňovat tým, ale vytvářet prostředí, kde lidé unesou důsledky svých rozhodnutí – i s vědomím, že někdy udělají chybu.

Když tuto rovinu smícháme s osobní, začíná být pomoc nečitelná. Vzniká tlak, manipulace, odpor nebo závislost. Někdy i vyhoření.

Rolová pomoc tedy musí mít rámec. Jasnost. A odvahu říci: „Tady máš prostor, ale odpovědnost je tvoje.“

---

Pomoc jako součást systému

Třetí rovina je nejméně viditelná, ale největší. Pomáháme i tehdy, když platíme daně, podporujeme veřejné služby, přispíváme do charit, zapojujeme se do systémů solidarity. V této rovině pomoc není osobní, ale systémová. Nejde o konkrétní vztah ani o konkrétní osobu, ale o udržitelnost celku

Tady bývá častým omylem, že do systému vnášíme logiku individuálního soucitu. Pomoc jako gesto laskavosti ale v systému nestačí – a může být i škodlivá. Pokud zvýhodníme jednoho, můžeme ohrozit důvěru všech ostatních. Pokud sledujeme jen jednotlivé příběhy, ztrácíme ze zřetele pravidla, podle kterých má fungovat celek.

Systémová pomoc tedy nesmí být řízená emocemi. Musí být nastavená tak, aby byla předvídatelná, srozumitelná a dlouhodobě udržitelná – i za cenu, že někdy nevyhoví citovému příběhu.

---

Co si z toho vzít?

Nejde o to, pomáhat víc nebo míň. Ani o to, jestli je člověk hodný nebo přísný. Mnoho lidí tráví většinu času v první rovině – osobní, vztahové. Pomáhají v rodině, partnerovi, přátelům. A často nevědomky přebírají zodpovědnost, která jim nepatří. Často i proto, že neunesou nepohodlí toho druhého. Nechtějí konflikt. Nechtějí říct ne. A tak pomohou – a pak nesou důsledky.Jiní jsou silně v roli. Pomáhají klientům, studentům, pacientům. A v dobré víře jdou někdy za hranici své odpovědnosti. Dělají za druhé víc, než je zdravé. A pak se diví, proč jsou vyčerpaní – nebo proč jim lidé nedůvěřují.

A někdy vstupujeme do roviny společenské, aniž bychom si toho všimli. Hodnotíme veřejnou pomoc podle příběhů, ne podle pravidel. Chceme, aby byla „citlivější“, ale přitom ztrácíme ze zřetele, že funkční systém se nedá řídit citem.

Je to zásah. A zásah má následky. Když si jednou za čas položíme otázku: „V jaké rovině pomáhám – a co tím vytvářím?“, možná zjistíme, že i dobře míněné věci mají cenu. A že ji někdy neplatí ten, komu pomáháme – ale my, někdo jiný, nebo budoucnost.

Zdroje:

• https://greatergood.berkeley.edu/article/item/how_helping_can_backfire

• https://behavioralscientist.org/when-helping-doesnt-help/

• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6779810/

• https://psychcentral.com/blog/the-cost-of-rescuing-others

• https://hbr.org/2020/01/the-right-way-to-ask-for-help-at-work