Tichá pravidla peněz

Podle studie z roku 2022 považuje 65 % dospělých peníze za hlavní zdroj stresu. A právě kvůli tomuto tlaku se často vyhýbáme otevřené komunikaci – i s nejbližšími. Mlčení kolem peněz se tak stává obranným mechanismem, který má chránit společenské vztahy. Ve skutečnosti je ale často oslabuje.

Jedním z nejběžnějších konfliktů mezi tichými pravidly a skutečnými potřebami je rozdělování účtů v restauraci. Představte si situaci: tři páry, večeře, víno, dezerty. Někdo si objednal tříchodové menu, jiný si dal salát a vodu. Když přijde účet, padne návrh: „Rozdělíme to rovným dílem.“ Zdánlivě férové, ale pro některé u stolu to znamená, že platí i za cizí rozmařilost. Jenže namítnout něco by znamenalo porušit jedno z nejzákladnějších pravidel – nemluvit o penězích příliš konkrétně, obzvlášť ne ve chvíli, kdy má panovat pohoda.

Antropoložka Viviana Zelizer z Princetonské univerzity ve své práci upozorňuje, že peníze ve skutečnosti nejsou „neutrální“. Naopak. Přisuzujeme jim význam podle kontextu, ve kterém se objevují. Stejné dvě stě korun za kávu může být v luxusní kavárně vnímáno jako zážitek, zatímco ve firemním automatu jako drzost.

Ve firemním prostředí je mlčení o výši platu považováno za standard. Přitom ve většině evropských zemí – včetně České republiky – neexistuje žádný zákonný důvod, proč by zaměstnanci nesměli své platy mezi sebou sdílet. Přesto to nedělají. Podle průzkumu agentury CVVM z roku 2023 sdílí informaci o své mzdě s kolegy pouze 14 % respondentů. Důvod? Obava z konfliktu, závisti, nebo ztráty společenské tváře.

Tato neochota mluvit otevřeně o odměňování má konkrétní dopady. Například genderová mzdová propast v Česku se podle Eurostatu v roce 2022 pohybovala kolem 16,4 %, což znamená, že ženy za stejnou práci dostávají v průměru o téměř pětinu méně než muži. A právě nedostatek sdílených informací přispívá k tomu, že ženy méně často žádají o zvýšení platu – nevědí totiž, co je „normální“.

Peníze mezi přáteli: minové pole důvěry

Půjčky mezi přáteli a rodinou jsou obvykle založené na důvěře – a tichém očekávání, že se o nich nebude mluvit. Jakmile ale dojde k prodlení nebo neochotě splatit dluh, atmosféra se mění. Připomenout druhému, že stále dluží, je vnímáno jako společensky nevhodné. Raději dusíme nespokojenost, než abychom riskovali otevřený konflikt.

Podle britského výzkumu organizace Money and Mental Health z roku 2021 vedou nevyjasněné osobní půjčky k narušení vztahu ve 37 % případů. Přitom by často stačilo, aby byly podmínky půjčky stanoveny předem – a komunikace byla otevřená. Jenže právě to naráží na společenský odpor vůči přímému jednání o penězích v osobní rovině.

Dávání dárků je další oblast, kde tichá pravidla určují více, než si připouštíme. Hodnota dárku nesmí příliš vyčnívat. Příliš levný může působit lhostejně, příliš drahý jako pokus o imponování nebo dokonce manipulaci. Nejistota kolem toho, co je „tak akorát“, vede k nekonečnému lavírování a porovnávání.

Socioložka Juliet Schor v knize The Overspent American popisuje fenomén „sociálního spotřebovávání“, kdy lidé utrácejí nikoli podle potřeby, ale podle toho, co je v jejich sociální vrstvě považováno za přiměřené. Dárek tak přestává být projevem osobního vztahu a stává se nástrojem společenské rovnováhy. Kdo se „netrefí“, riskuje nepříjemnou odezvu – i když úmysl byl dobrý.

Zatímco lidé s nižšími příjmy často cítí stud, když mají mluvit o penězích, lidé s vyššími příjmy se jim vyhýbají z jiného důvodu – nechtějí provokovat. Ve vyšších společenských vrstvách platí pravidlo decentnosti. Ukazovat peníze příliš nápadně, mluvit o dovolených nad 100 tisíc nebo běžném nakupování luxusních značek, může být vnímáno jako nevkus nebo nedostatek empatie.

Sociální výzkum publikovaný v časopise Journal of Consumer Research (2019) ukázal, že v prostředí vyšších příjmů lidé cíleně volí méně nápadné značky a vyhýbají se tématům spojeným s penězi, aby působili „normálně“. Peněžní privilegium je totiž akceptovatelné pouze tehdy, když je skryté.

Tichá pravidla peněz nelze úplně zrušit – jsou zakořeněná v kultuře, rodinných vzorcích i osobních nejistotách. Ale můžeme se naučit je reflektovat. Přestat je brát jako samozřejmost. A začít o penězích mluvit způsobem, který neútočí, ale otevírá.

Otevřená finanční komunikace neznamená hrubost. Znamená respekt k sobě i druhým. Znamená říci u stolu, že si každý zaplatí, co měl. Znamená ptát se kolegů na plat – ne ze závisti, ale z potřeby férovosti. Znamená naučit děti, že peníze nejsou hanba, ale nástroj. A že o nástrojích se mluví.

Pokud chceme snižovat nerovnost, předejít konfliktům a odstranit zbytečný stud, musíme přestat šeptat. Protože právě v tichu peníze nabývají zbytečně velké moci. A ta jim nepatří.