Proč se děláme lepšími, než jsme?

Ano. Děláme. Protože jsme si zvykli, že svět je místo, kde není úplně bezpečné být sám sebou. A tak si vytváříme verze sebe sama, které jsou trochu uhlazenější, trochu odolnější, trochu… jinakší. Ne ze zlé vůle. Ne z vypočítavosti. Ale z potřeby být přijatí. Milovaní. Nezranění.

Falešné já: Když se staneme vlastní rolí

Britský psychoanalytik Donald Winnicott už v polovině 20. století popsal, co se stane, když dítě nemá prostor být skutečné – když musí potlačit své přirozené projevy, aby si zachovalo lásku okolí. Takové dítě si vytvoří tzv. „false self“ – falešné já, které ho chrání. Ale také odděluje od jeho skutečné podstaty.

Toto falešné já pak s námi vyroste. A najednou se stane běžnou součástí života. Jsme silní, i když bychom potřebovali obejmout. Jsme klidní, i když nás všechno vře. Jsme výkonní, i když jsme unavení.

A svět nám za to tleská. Říká: „Ty jsi ale statečná.“ Ale někde hluboko v nás zní otázka: „A kdy konečně budu moct být i obyčejně slabá?“

Lidé, kteří si na něco hrají, nejsou zlí. Jsou opatrní.

Všichni známe někoho, kdo se snaží působit úspěšněji, než je. Kdo mluví o sobě v superlativech, sdílí jen hezké momenty, snaží se být za každých okolností perfektní. Není to nutně narcismus. Často je to jen obava, že kdyby ukázal svou nedokonalost, nebude dost.

Takový člověk může být milý, ochotný, oblíbený. A přesto vedle něj cítíme zvláštní neklid. Jako bychom se nemohli úplně uvolnit. Jako by bylo něco neopravdového, i když slova zní správně. A někdy jsme to i my sami.

Proč to děláme?

Existuje několik důvodů, proč si lidé – a my s nimi – „na něco hrajeme“:

• Potřeba přijetí - Všichni chceme patřit. A někdy máme pocit, že naše pravé já by nebylo dost zajímavé, dost vtipné, dost chytré. Tak si trochu přibarvíme realitu. Jen na chvilku.
• Zkušenost odmítnutí - Pokud jsme v minulosti ukázali svou zranitelnost – a bylo to zneužito – příště už to raději neuděláme. Raději si nasadíme úsměv. Raději se tváříme, že všechno zvládáme. Že jsme nad věcí.
• Kulisy identity - Někdy nás okolí začne vnímat určitým způsobem: jako silné, inspirativní, výkonné. A my už se nechceme nebo neumíme od této role odchýlit. Už to nejsme my – jsme postava, kterou jsme si vytvořili, protože se líbila.

A co to způsobuje?

Největší daň za neautenticitu neplatí okolí. Platíme ji my sami. Ztrácíme spojení se sebou. Začneme pochybovat o tom, co opravdu cítíme. Co chceme. Co je naše pravda.

A pokud takových lidí máme kolem sebe více, může vzniknout společenský prostor, ve kterém se nikdo neukáže opravdu. Všichni se hrají. Všichni jsou uhlazení, povznesení, morálně vyrovnaní. A přitom každý z nás sedí se svým vlastním strachem a říká si: „Proč se cítím tak osaměle?“

Jak poznat, že si někdo (nebo my sami) na něco hrajeme?

Nemusíte být psycholog. Stačí pozorovat:

• Mluví o emocích bez emocí. O zranění bez bolesti. O vztazích bez rozporu.
• Vždy má „nadhled“, „řešení“, „poučení“. Nikdy se neztratí. Ale možná se ani nenašel.
• Sdílí jen to, co vypadá dobře. Nikdy se neztrapní. Nikdy nezaváhá.
• Když se otevřete vy, změní téma. Není tam pro vás. Je tam, aby byl obdivován.
• A na druhé straně: Možná poznáváte sami sebe. A to je v pořádku. Protože právě vědomí je začátek návratu.

Jak se vrátit k sobě – a jak se znovu setkat s opravdovostí

 Neexistuje rychlé řešení. Ale existují kroky:

1. Dovolit si být nedokonalí -  Přiznat chybu. Omluvit se. Říct: „Nevím.“ Připustit smutek. Zesměšnit se. Tohle jsou chvíle, kdy nás druzí skutečně vidí.
2. Neodměňovat přetvářku – u druhých ani u sebe - Nesdílet jen hezké věci. Nechválit jen úspěchy. Nereagovat smíchem na bolest. Opravdovost potřebuje prostor. Ne kulisu.
3. Vytvářet prostředí, kde není ostuda být lidský - Přátelství, ve kterém se smí plakat. Rodinný stůl, kde se nemusí jen výskat. Partnerský vztah, kde slabost není slabostí. Takové vztahy léčí.

Nemusíme být stoprocentně autentičtí každou minutu. Ale každý krok k pravdivosti – ať už vlastní, nebo druhých – má cenu zlata. Nejde o to, „nehrát“ nikdy. Ale poznat, kdy už nejde o roli, ale o útěk. Kdy už si hrajeme tolik, že zapomínáme, kdo jsme. A možná právě teď je čas udělat něco obyčejného – a přitom zásadního. Svléknout masku. Ne kvůli druhým. Ale kvůli sobě.

Zdroje:

• https://www.goodtherapy.org/blog/the-psychology-of-faking-it-when-being-authentic-isnt-an-option-0719187
• https://greatergood.berkeley.edu/article/item/the_courage_to_be_yourself
• https://psycnet.apa.org/record/1995-98210-000
• https://www.psychologytoday.com/us/basics/authenticity
• https://journals.sagepub.com/home/spr
• Winnicott, D. W. (1965). The Maturational Processes and the Facilitating Environment