Psychologové Sonja Lyubomirsky, Kennon Sheldon a David Schkade rozdělili štěstí na tři části: padesát procent tvoří genetické nastavení, dvacet procent prostředí a socioekonomické podmínky a třicet procent takzvané vědomé aktivity.
Na první pohled to vypadá, že velká část našeho života je předem určená. A pak přijde oněch třicet procent – nenápadných, ale zásadních.
Genetická složka neříká, jak šťastní budeme, ale jaký je náš výchozí emocionální tón.
Někdo má dispozici vidět svět o trochu jasněji, jiný o trochu vážněji.
Prostředí tvoří kulisy: dostupnost zdrojů, bezpečí, stabilitu vztahů. Překvapivě má tato část menší vliv, než čekáme.
Jakmile si zvykneme na lepší podmínky, přestávají být zdrojem trvalého štěstí. Ekonomové tomu říkají hedonic adaptation – schopnost člověka rychle si zvyknout na lepší i horší situace.
A pak přichází hlavní hrdina celého příběhu: třicet procent vědomých aktivit. Věda to popisuje technicky, přesto jde o věci, které známe intuitivně. Chvíle, kdy si dovolíme zastavit. Mikrovolby, které určují rytmus dne. Rituály, které nikdo jiný nevidí. Krátké okamžiky, kdy jsme přítomní. Drobnosti, které nemají výkon, ale mají význam.
Tyto malé radosti nejsou romantickým přepychem. Jsou to stabilizátory. Lidé, kteří je mají vědomě zakotvené ve svém životě, mívají stabilnější emoční klima. To neznamená, že jsou stále šťastní. Znamená to, že mají více míst, kam se jejich psychika může opřít.
Je to podobné jako v architektuře: velkolepá stavba může stát, jen pokud má správně rozložené nosné prvky. Drobné radosti jsou právě těmi nenápadnými prvky, které udržují náš vnitřní dům.
Z výzkumů také vyplývá, že největší efekt mají radosti, které jsou vědomé. Ne náhodné, ne mimoděk. Když si všimneme detailu, který by jinak zmizel, dochází k něčemu, co neurověda popisuje jako rekalibraci pozornosti. Přepínáme mozek ze stavu výkonu do stavu vnímání. A to má přímý dopad na míru stresu, pocit bezpečí i schopnost regenerace. Není to magie. Je to fyziologie.
A ještě můžeme jít dál
Zájem vědců se navíc přesunul od jednotlivce ke skupinám. Ukazuje se, že malé radosti mají sociální rozměr. Když lidé své malé radosti sdílejí – v rozhovoru, ve skupině, ve vztahu – roste jejich pocit sounáležitosti a výrazně klesá riziko vyhoření. Jsou to právě drobné věci, které vytvářejí pocit „někam patřím“. Velké životní úspěchy tento efekt mají jen výjimečně.
A zde se uzavírá celý rámec. Padesát procent je genetika. Dvacet procent je svět kolem nás. Třicet procent jsou volby, které děláme každý den – a které se mohou zdát nedůležité. Jenže právě v těchto volbách se odehrává to nejpodstatnější. Ne velká rozhodnutí, ale malá potvrzení, že žijeme život, který je náš.
Když se tomuto tématu věnuje večer Kruhů M, není to sentimentální zastávka. Je to návrat k jádru věci: k tomu, co utváří naši každodenní kvalitu života. Malé radosti nejsou drobným doplňkem. Jsou podstatou našeho třicetiprocentního prostoru svobody.
Budeme se těšit!
